Najednou se z hněvu stal žal– rozhovor z rezidence KRA

 

Rozhovor proběhl u příležitosti rezidenčního pobytu Vladimíra Turnera v centru KRA – Kravín Rural Arts v Železných horách v únoru 2019.

Říkal jsi, že environmentální téma tě začalo víc zajímat zhruba od kolektivního meziooborového projektu Na pomezí samoty. Tam šlo o to, že skupiny umělců pobývaly mimo jiné v severních Čechách na Mostecku. Ty jsi tam vytvořil film složený ze série krátkých video performancí Funeral. Mohl bys říct, jakým způsobem tě to tedy ovlivnilo?

Krajinu severních Čech jsem nějakým způsobem znal a o ekologická témata jsem se povrchně zajímal. Když jsem tam jel, měl jsem pocit, že mám dost jasno v tom, co tam chci dělat. Chtěl jsem dělat různá gesta – ať už videoart performance nebo landartové dokumentace – , využívat umělecké prostředky, ale dělat přímé akce, aktivistické. Dost mi vyhovovalo, jak byl celý ten projekt vymyšlený, měli jsme k dispozici profesionály z oborů, spojených s přírodními vědami, prohlídky města Most a muzea v Mostu s historií přesídlování města a místními fotografiemi, lidé nám ukazovali dokumentace rozšiřování dolů, boření vesnic a tak. Při tom jsem začínal být vlastně dost odzbrojený. V té době jsem v sobě měl hodně hněv, který jsem přetavoval do politického umění, a najednou se z toho hněvu stal žal. Asi jsem v tu chvíli výraz environmentální žal ještě vůbec neznal, protože jinak bych tak film úplně prvoplánově nazval. Hněv a agrese se přetavily v takovou lítost.

Myslím si, že moje akce jsou kritické k tomu, co se tam děje, ale vlastně mnohem výtvarněji, až možná pateticky, experimentálněji. Vlastně jsem v té krajině přímo cítil, jak umírá a jak umírám v ní. Nakonec se to jmenuje Funeral, Pohřeb.

Myslíš, že tím, že se změnila ta emoce, změnil se i tvůj přístup? A to trvá až doteď?

Určitě. Já v takových chvílích mluvím většinou sprostě, dřív jsem v rozhovorech hodně mluvil sprostě, a teď mám pocit, že mluvím už tak – ne rezignovaně, ale víc smutně. Prostě se ta nasranost přetavila v takovou… je to najednou taková romantická nasranost. A přetrvává to doteď. Vlastně je to asi i tím, že kromě výtvarného umění dělám dokumentární filmy o hodně podobných tématech, tam můžu názor artikulovat střízlivěji a nepracovat tolik s metaforou a uměleckými prostředky. Další stupeň je čistý aktivismus, ve kterém jde ze mě nasranost přímo ven. Od té doby umění používám hodně jako takovou svoji arteterapii. Nechci, aby bylo naštvané tak jako aktivismus, ale aby mně dělalo tak trochu dobře.

Jak se rozhoduješ, jestli na konkrétní věc budeš reagovat přímou akcí nebo natočíš dokument nebo uděláš něco víc dejme tomu pro galerii, s využitím jazyka umění?

Nejsem moc systematický člověk, jsem hodně impulzívní. Bude to znít jako klišé, ale moc si to dopředu nepromýšlím. Jediné, co musím mít promyšlené, jsou filmy, protože ty stojí hodně peněz, dělají se v určité produkci, musím splnit nudné parametry filmového průmyslu. Tak tam to je připravené, celý proces výroby filmu, jinak by nevznikl. Ale jinak je to hodně improvizace.

Stejně jako tady jsem neměl nic vymyšleného předem. Ze začátku jsem si myslel, že budu třeba pracovat s něčím napřímo, ale úplně se to změnilo. Je to taky hodně dané mým okolím. Víc než s umělci se stýkám s lidmi z DIY subkultur a aktivisty. Když se děje nějaká akce, tak se ji snažím podpořit, ať už se přímo podílím fyzicky anebo dělám promo mediálním výstupem.

Takže když děláš přímé akce, tak je od své tvorby odděluješ? Máš svou uměleckou tvorbu a potom občanský aktivismus, nebo to vnímáš jako propojené?

Vnitřně to mám všechno propojené. Teď, když jsem posílal cívíčko na nějakou další rezidenci, tak jsem si uvědomil, že tam mám asi pět let starý pětiřádkový statement, kdo jsem. Něco jako že se zaobírám vizuálním uměním, dokumentárním filmem a aktivismem, a tyhle disciplíny nepovažuju za oddělené, ale za něco, čemu říkám aktivní život. Což zní hrozně klišoidně, musím to přepsat, ale asi to tak je. Co mě nutí to rozdělovat, je vlastně asi společnost, a zákony a práce. Potřebuji si něčím vydělávat peníze, to je ten dokumentární film. Když dělám přímé akce, tak by mi připadalo trapné je prezentovat pod svým jménem, navíc mohou být na hraně zákona. Takže to, čím se prezentuji a o čem mám webové stránky, je moje umělecká tvorba. Plus jsou tam nějaké filmy. Přijde mi i hrozně blbé na sebe strhávat pozornost, kdybych si třeba dával na stránky aktivistické akce, to jsou kolektivní akce a ne moje.

Velká část ekologického umění používá umělecký jazyk, který je přístupný hodně úzkému okruhu lidí. Myslíš na to, aby tvé věci byly srozumitelné? Jelikož je v nich zároveň jistý apel. Věčná otázka zní, jestli není limitující, zůstávat v oblasti umění.

Je, proto dělám aktivismus a film. Protože bych se hrozně styděl, kdybych dělal jenom umění, protože to prostě není dostatečné. A mám v tomhle ohledu moralizační sklony, že když se nějaký umělec vyjadřuje politicky – nejjednodušší příklad by byl například o sílícím nacionalismu, pseudofašismu, který ve společnosti roste -, tak bych umělce, kteří o tom mluví ve své tvorbě, rád vídal na demonstracích. Nebo blokádách. Nečekám od každého, že se bude prát se zakuklenými nácky, kteří se snaží zapálit kliniku, to jsou extrémní příklady, které se ale v Praze v mém okolí dějí. Ale mám pocit, že v dnešní době je na místě vzít zodpovědnost do svých rukou a nemít to jenom jako pózu, jako uměleckou agendu. To mi přijde, že je fakt málo.

Když to vztáhneš k vlastnímu životu umělce, který se zabývá mimo jiné ekologickými tématy, před několika dny jsme se tu bavili o tom, že je problém, že zelená politická fasáda dodává lidem pocit, že když nakupují na farmářských trzích nebo jezdí do práce na kole nebo třídí odpad, jakoby něco dělají. Přitom se tím ale zároveň maskuje politická neschopnost řešit skutečné problémy. Vnímáš to tak, že by ses ve svém životě měl chovat určitým způsobem? Protože umělci cestují na festivaly a rezidence, ale jakmile někam jedeš, chováš se děsně neekologicky.

Tohle prožívám docela intenzívně, a abych se nezbláznil, tak si v nějakých chvílích tenhleten morál v sobě cenzuruju. Protože já cestuju hodně. A letadlem lítám hodně a sem jsem přijel autem. Ale cílem by nemělo být, abychom si řekli, že nebudeme cestovat. Cíl je, tlačit na dopravní průmysl, aby začal fungovat ekologicky, abychom mohli cestovat a ne se vyřadit z provozu tím, že přestanem. Možná je to už druh alibismu, který jsem si v sobě vytvořil. Ale tys tu otázku začala těmi farmářskými trhy, které jsme používali jako zástupné téma. Tak v tom jsem si docela dost jistý, že zodpovědný konzum je furt jenom konzum, který slouží výdělku peněz. A pokud bude společnost nastavená tak, že má vydělávat peníze a má být nějaký ekonomický růst, tak je mi úplně jedno, že tenhle ekonomický růst bude ekologicky ekonomický a zelený, protože furt bude společnost vykořisťovat a ničit přírodu, jenom trošku zodpovědněji. A my budeme mít pocit, že děláme něco dobře, ale korporace a státy se jenom přeorientují na jiný způsob dělání byznysu. Peníze zůstanou v rukou těch samých lidí, kteří budou mít nadále v rukou naše životy.

Takže myslíš, že takové drobné věci nemají vůbec smysl?

Mají osobní individualistický smysl v tom, že se cítíme líp, což je samozřejmě důležité, protože když se člověk necítí dobře, tak se mu těžko mění svět v globálním měřítku. Ale zároveň je to takové sedativum. Mně teď bude 33, moje generace kamarádů, spolužáků ze škol, kteří mají dobré pozice ve velkých firmách a reklamkách, se teď po deseti letech od dokončení vejšky už tolik nežene za penězi, protože je mají ušetřené a mají čas přemýšlet, jestli si budou kupovat bio věci a jestli budou flexitariáni a budou jíst maso jenom jednou týdně. Ale tam bohužel často končí jejich přemýšlení nad tématem. V tu chvíli je to ekologické snobství, které si mohou dovolit jenom oni, ale ne lidi, co mají minimální příjem. A tyhle lidi my úplně vylučujem. V tomhle jsem dost primitivista. Používám technologie, ale nejsem technooptimista. Technologický vývoj mimo medicíny a obnovitelných zdrojů mi přijde zbytečný. Není už na něj čas. Dejme tomu bankovní systémy založené na bitcoinu, to mi přijde úplně jako slepá cesta, myslet si, že tohle osvobodí společnost. Protože abys mohla obchodovat s bitcoinem, musíš mít počítač, a to už diskvalifikuje několik miliard lidí na planetě, kteří se nemůžou tímhle způsobem osvobodit. Ani my nemůžeme ještě používat zelené technologie, které už existují, a my v téhle společnosti jsme bohatí jedinci, máme auto, počítač a elektřinu. Co lidé, kteří vydělávají dolar denně, ti o tom nikdy v životě ani neuslyší.

Lidé často chtějí něco dělat a nevědí, co. Mají pocit, že když omezí cestování nebo spotřebu masa, nezatěžují tolik planetu a v širším měřítku to nakonec nějaký smysl může mít. Lidé také potřebují návod, jak žít, řada lidí by ráda něčím přispěla, ale neví, jak. Je tedy řešením tlak na politickou změnu?

Řešením je vzdělání. Ať už nejmladší generace na školách, kde by měla být environmentální výuka, všechny školy by měly nastoupit na jiný systém vyučování, otevřenější a jasně environmentálně zodpovědný. Protože jestli se tyhle generace dětí mají vůbec dožít přirozené smrti, tak už by se o tom měly učit teď. V médiích by se environmentální změna měla stát hlavním tématem, v některých zemích se to stává, u nás ne. Informace jsou, není těžké je najít. Teď nechci znít jako konspirátor, ale jde o to, jestli ti někdo řekne, kde ty informace jsou. Tím někým by pro dospělé lidi měla být média, a ta se o to moc nezajímají. Co jsem tady, tak jsem česká média skoro vůbec nesledoval. Když jsme se bavili o protestech v Belgii, kde pochodují desetitisíce studentů, nevím, jestli tohle rezonovalo v českých médiích. A to je obří zpráva, zásadní.

V další generaci bude ale vlastně už pozdě. Vzdělávání je důležité, ale změna by měla přijít co nejrychleji.

Nicméně dalším tématem, na které jsem se chtěla zeptat, je sníh. Už jedna z tvých předchozích performancí – Wellness – se odehrávala na sněhu. Ke sněhu máš hlubší vztah – praktikuješ zimní sporty, hrál jsi hokej, jezdíš na snowboardu. Čím je pro tebe sníh? Hodně tady prozkoumáváš zamrzlé rybníky a jezera. Co tě na tom láká?

Především jsem nadšený, že sníh máme, a mám pocit, že si ho musím užít. Deset let jsem aktivně točil snowboardová videa, byl jsem furt na horách a sledoval, jak sníh ubývá a jak se zmenšují ledovce. Byl jsem v Argentině u největšího pevninského oledovce Perito Moreno, a vůbec mě nenapadlo, že se dožiju toho, že na vlastní oči poznám, že je mnohem menší. V tu chvíli jsem shodou okolností přestal jezdit na hory a došlo mi, že i tenhle sport je strašně snobský a nezodpovědný, umělé zasněžování, čerpání vody z řek a tak.

Myslím, že pro mě je sníh sentimentální věc, mám ho prostě rád. A je mi líto, že ho další generace třeba neuvidí. Nebo naopak, budeme mít závěje. Pro mě to je zklidňující moment, být někde, kde je sníh. Čistě vizuálně přikryje krajinu, je to esteticky zajímavé. V zimě se hrozně snadno pracuje s živly, sníh je snadné roztát. Takže abych se vrátil k umění, sníh je zdarma stavební materiál, který můžeš využít do svého díla, nějak s ním pracovat a jednoduše ho modifikovat. To mě na něm fascinuje. A zároveň je úplně prvoplánově symbolem environmentální změny. Kdybych byl v poušti, tak budu pracovat s pískem. V zimě je to sníh.

Tys tady udělal jednu z řady environmentálních performancí, kdy jsi se natáčel na zamrzlém rybníku či bažině. Mohl bys popsat, jak jsi k tomu došel, a proces vytváření?

Asi to přímo navazuje na Wellness, kdy si pod plynovým hořákem uprostřed zasněžené krajiny nahý implikuji situaci, že plynový hořák v nějakém perimetru kolem mě roztál sníh a já sedím na zemi, kde sníh není. Uprostřed proudu tepla. Tenhle plynový hořák je pro mě naprosto absurdní artefakt dnešní společnosti. Jak se to říká, že topíme pánubohu do oken?

Když jsem sem přijel a byl jsem nějakou dobu ve sněhu, tak jsem myslel na tuhle performanci. Poslední performance v zimě byla zas o jiném fosilním palivu, a tím je uhlí. Videoperformance Dead Man, kdy jím uhlí, sliny vytvoří inkoust a já si ty sliny plivu do rukou a vytvářím si bojovný indiánský šamanský mejkap v obličeji. Chtěl jsem udělat zas nějaký přírodní rituál. Nevím, jak to nazvat – říkal jsem ti ten výraz neo-aboriginal. Je potřeba říct, že vizuál, co vznikne, neberu tak vážně. Je v tom ironie a satira a rád pracuji s překvapením. Vlastně jsou to takové umělecké gagy. Občas si přijdu jak videoartový Buster Keaton, který dělá ekologické téma.

Zjistil jsem, že je tady hrozně moc zamrzlých vodních ploch, které jsem začal objíždět. Moment, že se s tebou prolomí led, je napínavý, zároveň je zamrzlá vodní plocha vizuálně zajímavá. Chtěl jsem pracovat s ohněm a ledem dohromady a vymýšlel jsem, jak. Došel jsem k tomu, že největší problém je, že nechci způsobovat nějakou mikro-ekologickou katastrofu. Vymýšlel jsem ze začátku různé věci s plamenomety, takové megalomanské. Pak jsem se naštěstí uklidnil a udělal čarodějnickou performanci při východu slunce. Na zamrzlém rybníce jsem kolem sebe udělal velký kruh z dříví, musel jsem použít paliva, ale vyhledal jsem biopaliva, abychom to mohli vůbec zapálit. A na tom zamrzlém rybníce stojím obnažený uprostřed hořícího kruhu a vlastně jakoby čekám na to, jestli kruh prohoří vodní plochou a já se potopím. A s tím celé naše lidstvo.

Byl jsi překvapený nebo zklamaný nebo jsi měl radost, když ses nepotopil?

Ne, to jsem už v tu chvíli věděl, to jsem tady těmi průzkumy zjistil, že by to muselo trvat hrozně dlouho, s tím jsem pak už nepočítal. Vlastně bych to chtěl udělat, ale to už by vyžadovalo znečištění. Kdybych měl čas a tým a peníze, tak bych to udělal mnohem víc megalomansky a chtěl bych se tam prolomit, potopit. Ale bylo by potřeba mít tým lidí, od pyrotechnika po záchranáře.

Myslíš, že by to bylo důraznější, kdyby se to prolomilo?

Já ty performance, i když je pak z toho minutová smyčka někde v projekci nebo to uvidí pětset lidí na mém webu, v tu chvíli docela dost silně prožívám. Zážitek by byl pro mě hodně silný. Nemluvím o tom, že bych byl nemocný, ale duševně by to bylo asi hodně silné. Rozměr sebepoznávání a terapie a psychického posunu, nedávám to najevo, ale pro mě je to hodně intimní.

Co jsi čekal od rezidence v KRA v Hranicích? Je něco, co tě tu překvapilo? Docela jsi to tu objížděl, vyhledával jsi interakce s místními lidmi…?

Já jsem se z interakcí s lidmi diskvalifikoval tím, že jsem sem chtěl jet takhle v zimě. Kdybych sem jel v létě, lidi jsou venku, tak jich mnohem víc potkám. Bude otevřených víc hospod, budou probíhat trhy nebo karneval nebo cokoliv, kde bych se mohl socializovat. Tady jsem maximálně někoho potkal na procházce, hned jsem za ním běžel zeptat se na cestu, i když jsem nepotřeboval poradit. Protože jsem se s někým bavit chtěl. Ale vlastně to nešlo, tak jsem to nelámal přes koleno. Původně jsem ti tuším psal, že jsem chtěl pracovat s mítními lidmi. Když jsem sem přijel na první návštěvu, tak mi došlo, že to byla zcestná představa. Jel jsem sem na rovinu se záměrem se někde zašít a být měsíc v zimě mimo město, tak trošku odříznutý. Chtěl jsem mít takový zimní duševní klid, a to tak zafungovalo.

Mě zaujalo, jak jsi říkal, že jsi měl první zkušenost s performancí, když tvůj táta nečekaně vytvořil improvizovanou věc někde na sopce. Ovlivnilo tě rodinné prostředí nějak v tom, co děláš?

Určitě. Nejen tahle performance. Já jsem asi dost klasický městský kluk, devadesátkový, odkojený porevoluční západní kulturou, takže jsem hltal MTV a kreslené seriály, jezdil na skejtu, chtěl jsem dělat graffiti, chvíli jsem ho dělal, než mě chytli, a tohle všechno mě hrozně fascinovalo. Ale během toho jsme o víkendech jezdili s rodiči hodně do přírody, i s dědou a s babičkou. Jakmile jsme mohli vyjet z Prahy, tak jsme někam jeli vlakem. V tomhle to bylo dost zásadní a mě to připadalo úplně automatické. Takže dneska mě překvapí, když s nějakým vrstevníkem jedeme na víkend a vidím, že ten člověk neumí třeba rozdělat oheň. To zní úplně směšně, ale je to úplně normální, že to někdo neumí. Takže primárně mě samozřejmě ovlivnilo, že mě rodiče a prarodiče vychovávali takhle.

Můj táta doma vytvářel různé industriální obrazy nebo popartové věci. Jednou jsme jeli na dovolenou a on najednou na nějaké sopce na Kanárech začal nahý dělat performanci a já jsem mu s tím pomáhal. Strašně jsem se styděl. Zpětně mně dochází, že to vypadalo jako nějaké první šedesátkové performance, nechci jmenovat známá jména, aby to nevypadalo, že srovnávám Bruce Naumana s mým tátou. Ale vlastně performance, co dělám já, jsou taky takové hodně zpátečnické, romantické, sebeobětující. Takže zkušenost s tátou a pak během škol zamilování se do těchle performerů, to ve mně určitě zůstalo.

Ptala se Lenka Dolanová

Celý rzhovor na webu KRA