Poločas Rozpadu

Základní myšlenka o extinkci lidského bytí zůstává stejná jako u letní výstavy: samotný proces a důvod vymizení lidí není pro tuto výstavu důležitý, zaměření je především na to, jakou podobu by mohl svět nabýt bez nás. Vyvstalé otázky zůstávají podobné jako u výstavy letní, v centru města ovšem dostávají jiné, možná přímočařeji katastrofičtější kontury – není zde uklidňující element přírody, šumění stromů a naděje, že příroda si nějak poradí. Směřují více k lidskému pokolení a v poněkud industriálním prostoru rezonují s odlišnou silou. Co by se stalo s městy? Jak rychle by se rozpadly budovy, které jsme postavili? Jaké klima bychom planetě zanechali? Stala by se ze Země jedna velká skládka nerozložitelných věcí? A co naše historie, naše civilizace a kultura, zbyla by po ní nějaká stopa? Na jak dlouho a jaká? Příroda vstupuje do jinak dlouho opuštěných místností jakoby zdálky, přesto převládá tušení o její moci ovládnout vše, co jí bude vydané napospas bez každodenní lidské údržby.

Poločas rozpadu je termín převzatý z jaderné fyziky, kde se ovšem správněji používá termín

poločas přeměny. Tato ambivalence rozpad versus přeměna je pro výstavu inspirací, stejně tak jako anglický termín Half-life. Rozpad či rozklad tedy neznamená, že existence čehokoliv musí nutně zmizet zcela beze stopy jako bájná Atlantida. Už v průběhu rozpadu či mizení se veškeré naše výtvory a naše bytí mění v něco jiného, co obsahuje pozměněnou informaci. Budoucnost je viděna pohledem z určité části optimistickým a tíha přemýšlení o zániku člověka je odlehčena směřováním k jiné, další existenci věcí a života, vycházejícího z rozpadu a následné proměny.